Unemployed Individuals Vanishing from Job Agencies into the Gray Zone
Analysts from the Ministry of Labor and Social Affairs attempted to map what people do nine months after leaving the labour office registers, using a large sample of 119,976 people.
It turned out that a fairly notable proportion of people “disappear”. 16 percent, or roughly one in six, neither start working nor retire, and do not reappear in the records as unemployed either.
“These are typically men with basic education and low incomes, whose records frequently enough end with a sanction-based removal. Even though this group includes, such as, people who switch to parental leave after leaving the records, a significant portion of this group will fall into the gray economy,” the authors of the analysis from the Statistics and Labour Market Analysis Department of the Ministry of Labour and Social Affairs state in their summary.
They add that approximately half of these people showed no work activity throughout the period that the trio of researchers Eva Hromádková, Jiří Šatava and Klaudia teichmanová focused on.
The authors’ work has thus come up against an increasingly apparent Czech problem with the “grey”
span class=”atm-text-decorator”>Úředníci si proto vytipovali rizikové faktory, mezi kterými jsou nižší kvalifikace, probíhající exekuce anebo fakt, že už uchazeč dřív pracoval v oboru, kde je nelegální zaměstnávání častější.
Šestnáctky jako pracovní standard
Table of Contents
osobní zkušenost s prací v šedé ekonomice má z minulosti Jindřich Vobořil, který dnes pomáhá lidem získat pracovní návyky jako koordinátor nízkoprahového zaměstnávání v neziskové organizaci Česká asociace streetwork. A mluví rovnou o moderním otrokářství,ze kterého je složité se vymanit,i o zkušenostech,že lidé,kteří o systému promluví,mohou často skončit fyzicky napadení.
„Lovili bezdomovce, které zaměstnávali na dohody o provedení práce. Ti lidi mají jenom povinnosti a žádná práva a drží je pod krkem, že když neudělají věci navíc, tak nedostanou peníze. A ti pracovníci se neozvou,“ popisuje svoji vlastní zkušenost s lidmi, kteří si zřídili „bezpečnostní agenturu“, pro niž pracoval.
Motivace jít dělat na černo je podle Vobořila zřejmá – peníze. „Naslibují velké peníze za málo práce. Velká většina vytipovaných je navíc na něčem závislá. Vidina třeba padesáti lahví alkoholu před očima je do té práce nažene,“ říká. Podle něj naháněči lákají i na vyplácení záloh „kdykoliv bude potřeba“.
Reálně pak ale sám Vobořil skončil tak, že pracoval kolem 400 hodin měsíčně. „Platil jsem si podnájem a s úsměvem jsem říkal, že jsem si platil předraženou úschovnu zavazadel, protože jsem se prakticky vůbec nedostal domů. Dělal jsem šestnáctky. Osm hodin na cestu domů, umýt se, najíst, vyspat se a jet zpátky, to se vůbec nevyplatilo. Raději jsem si někam zalezl a natáhl se na křesle,“ líčí s tím, že pracoval sedm dní v týdnu a domů se dostával jen tehdy, když někdy pracoval jen devět hodin.
